Warning- Bl = boy x boy
Předem upozorňuji... zde se objevují povídky s gayskou tématikou...
Don't like, go away!!!
Další varování- smexy scénky!
Áno...opravdu tu budou ♥♥♥♥
Takže ummm... možná 18+ (i když...ani mě není 18 *---*)


Další, co bych zde měla zmínit je, že většina povídek bude
nehorázně sladká a zaláskovaná. ♥♥♥
No co? Hold nemám ráda špatné konce *___*
A zbožňuju žárlivé ochránce a jejich roztomile naivní nevinné miláčky :3 *-*
Jakékoliv dotazy, poznámy atd. mi klidně napište *-*

Takže všem děkuji za návštěvu mého blogu.
Za komentáře vždy extra šťastná :3 *___*
Miluju vás, zlatíčka ♥♥♥
Jo a na chyby serte... -__-

Díl 6♥

14. října 2015 v 10:49 | Emma |  Mám tě, bráško...
Wow, jsem zpátky ♥♥♥
Připadá mi to jako stovka let, co jsem tu naposledy něco přidala -__- Ale musím se ospravedlnit, že jsem se teprve před několika dny vrátila z Anglie. Jakmile jsem se vrátila z Řecka, sestra dostala nečekanou brigádu v Anglii na hlídání nějakýh děcek a tak mě vzala s sebou ♥♥♥ Díky tomu mám plno zážítků, které hodlám přetvořit do nějaké nové povídky *-* :3 ♥♥ Musíte teď na mě být malinko pomalý, neboť najet po měsíci do systému středních škol je malinko náročné na čas, mozek a celkově celou mentalitu -___-

...
...

...
...
Přešlápl jsem z nohy na nohu a nasucho polkl.
Svůdná vůně ě obmotala jako cukrová vata a stín dotyčného pohltil celičkou mou maličkost.
Teplý dech, jenž se rozprostřel po celém mém krku, se pomalu přemístil k mému miniaturnímu oušku.
"Mám tě bráško…"
...
...
...
Trhl jsem s sebou takovou silou, až jsem se hlavou odrazil od skla výlohy.
To zavinilo, že jsem chtě nechtě začal padat dozadu.
V tu chvíli jsem netušil, zda mám bohu poděkovat za Hideovu sílu nebo se na něj rozzlobit, neboť za všechno stejně ona zrůda jménem Hide mohla.
Dříve než jsem se dokázal vzpamatovat, mě pevně obmotaly chapadla v převleku svalnatých rukou a jemně si mě přitiskly k sobě.
Nevím, co mě to popadlo…fakt ne! Ale jisté teplo bylo tak neuvěřitelně příjemné, že mě donutilo slastně zavrnět.
A pak to ticho.
Vytrhl jsem se z jeho sevření, jak nejrychleji to šlo, čupl si a s nadějí, že mě neuvidí, si schoval hlavu mezi kolena.
"Pff! Nevěděl jsem, že máš tak roztomilého mladšího brášku..."
Tento hlas jsem neznal. Malinko hluboký, spíše jemný pravděpodobně patřící další dokonalé zrůdě.
Uraženě jsem se zvedl a dříve než Hide stačil zareagovat, jsem se na něj obořil.
"Takže za prvé…"
Jakmile spatřil můj výraz, malinko ucukl a něco zamumlal.
A měl jsem pravdu. Další zrůda. Znovu o něco méně dokonalá než Hide, ale i tak mi její záře dokázala vypálit oči. Na kraťoučko zastřižené vlasy jemně načesané doprostředka hlavy. Tmavé oči s tak stejně tmavými řasami. Tenká ústa a dokonalý nos. Vysoká vysportovaná postava, před kterou bych jen těžko unikl. To znamenalo nijak zvlášť jej nenaštvat… Bohužel jsem tento fakt jako vždy nebral na vědomí.
"…jsem starší, pískle!"
Počkal jsem, než kolem nás projede auto s nadměrnou hlasitostí rádia.
"A za druhé, nejsem roztomilej!"
Překvapeně zamrkal. Hide sebou cukl a schoval ústa za ruku.
"Co je?" vyjel jsem na něj.
Udělal ke mně krok, což mě konečně donutilo uvědomit si nebezpečí situace. Oni byli dva… Navíc se je dalo přirovnat k obrům.
Odkašlal jsem si a nasadil výraz příkladného staršího bratra.
"Mockrát ti děkuji, že si mě obeznámil s faktem o odjezdu našich rodičů."
"Nemáš zač," pousmál se a já měl chuť mu ten úsměv pilníkem upilovat. "Chtělo by to nějakou výbornou večeři."
Teď sis nahrál, smrade! Však já ti uvařím jídlo, díky kterému celou tu dobu nevylezeš od záchodu.
"Tak v pozítří… V sobotu…" potulně jsem se ušklíbl.
"Kámo, ten tě chce snad otrávit…"rozesmála se přihlížející zrůda.
"Ne, ne… Ma-chan vaří přímo neodolatelně…"
Zrudl jsem jako rajče. Neúspěšně jsem se snažil červeň zahnat, až příliš nápadným kašláním. Když teď nad tím přemýšlím, tak to nebyl až zas tak dobrý nápad.
Pohyb. Hide se přiblížil! A nebezpečně blízko.
Ihned jsem se nalepil na sklo výlohy.
Potřeboval jsem pomoc nebo spíše záchranu. Z kdoví jakého důvodu jsem měl obrovské štěstí, neboť můj zrak zachytil něco dobře známého přede mnou.
Zaostřil jsem a hledal.
Tak 500 m přede mnou si to s rukama v kapsách kráčel přitažlivý chlápek, kterému jsem se snažil ukořistit omluvu.
Obličej se mi rozzářil.
"Tatsuo!" zařval jsem z plných plic.
Vysoká postava se otočila směrem k mému hlasu a jízlivě se usmála.
Zdálo se mi to nebo temná aura kolem Hidea opravdu ještě ztěžkla.
"Hide, už musím. Přijdu pozdě, tak na mě nečekej…" tuto chvíli jsem si naprosto vychutnával.
"Nápodobně," nasadil andělskou tvář a já věděl, že pokračování bude zlé.
Rozešel jsem se tedy k nervózně přešlapujícímu kolegovi s tím, že jsem propalující pohled mého mladšího brášky cítil na každém kroku. A velmi úspěšně jej ignoroval.
Poté nepříjemné pálení v zádech zmizelo a já si myslel, že Hide konečně odkráčel pryč. Spletl jsem se. Místo zírání na mě, obrátil svůj pohled na Tatsua, který se pod ním každou chvilkou nenuceně otřepal.
"Hele, to že vůbec netuším, co po mě chceš a ani to vědět nechci, je jedna věc. Ale mohl bys laskavě říct tamtomu borcovi, že nejsem vrah? Sakra, ten jeho pohled by mě dokázal zabít... "
"Promiň, promiň. On je malinko... " nemohl jsem najít to správné slovo.
Po dlouhém přemýšlení a Tatsuově srčícímu nezájmu jsem jen mávl rukou a dál se tímto problémem nezabýval.
"Tak co po mě chceš? "
"..."
"Dneska mlčíš? Nebo ti mám vykat? Sakra, kolik ti vůbec je?
Dalším mávnutím jsem umlčel nastávající příval otázek a sám začal. Nejprve jsem se mu omluvil, vysvětlil jsem mu, že to mám s Hideem malinko těžké a nakonec ho pozval do kavárny. Strávili jsme v ní všechen volný čas, který nám zbývá do práce.
Byla to malinká kavárna na rohu v té odlehlejší části města. Veškeré okolností ukazovaly, že její interiér a občerstvení budou... méně než uspokojivé.
Ale opak byl pravdou.
Tatsuův čokoládový dortíček vypadal tak unikátně, že jsem se velmi přemáhal, abych mu jej nesežral. Avšak ten můj kokosový vyhrál na plný čáře. Těsto se rozplývalo jazyku a krém... Sakra, ten byl! Ozdoben kolečky banánu a hoblinkami z bílé čokolády.
Z dlouhého povídání jsem nakonec zjistil, že Tatsuo není až zas tak špatný, jak mi připadal. A jeho otrávený přístup vůči mě také po chvilce zmizel.
...
Práce, práce a zase ta práce.
Díky bohu se nic nestalo. Měl jsem malinko nahnáno z nového psychouše, jenž mě zdrogoval, ale ten se možná nedostavil. Stejně jsem pro jistotu nic nepil ani nejedl.
Tatsuo se taky polepšil. Dokonce něco dělal a musím uznat, že ty holky ho fakticky žraly.
Nadešel konec, hlasitá muzika se vypla a hostí byli nuceni opustit areál. My jsme ještě měli za úkol uklidit, ale to už byla jenom maličkost, neboť nám pomáhala uklízečka...možná jsme my pomáhali jí...
Zalezl jsem do šatny a usmál jsem se.
Po cestě z kavárny jsem se s Tatsuem ještě stavil do malé večerky a nakoupil něco málo k snědku.
Teď jsem už převlečený vytahoval z lednice pro personál dvě přeplněné tašky jídla, hodlal jít domů a uvařit si něco sakra dobrého.
"Zatracené popelnice!" nadával zjevně rozčílený Tatsuo.
Něco si ještě pobrblal a otočil se ke skříni. Zatímco já už byl dávno hotový, on se teprve začal převlékat.
Rozloučil jsem se s ním popřáním na dobrou noc.
Nadšeně jsem vyšel ven. Zabočil jsem a s pobroukáváním své oblíbené písničky zamířil domů.
A pak jsem to ucítil.
V sekundě jsem se zastavil. Zrak jsem vyděšeně upíral před sebe. Nasucho jsem polkl. Tohle se mi nelíbilo. Něco tady nebylo v pořádku.
Kroky.
Někdo se ke mě rozešel. Spíš než kroky, to byl dupot. Dupot obrovského monstra.
Ihned jsem se otočil a rozběhl zpátky do baru. Nehodlal jsem nic riskovat.
Kroky zrychlily. Nadskočil jsem hrůzou.
Už byly blízko... Hodně blízko...
Díky bohu! Tatsuo se ještě stále musel nacházet uvnitř, tudíž nebylo zamknuté a já jen zapadl dovnitř, vytáhl klíče z kapsy a rychle otočil zámkem.
"Masao? "
Vyděšeně jsem se otočil k Tatsuovi.
"Děje se něco? "
Musel na mě být strašný pohled. Třásl jsem se jako malý ratlík... Malý vyděšený ratlík. Oči mi tikaly ze strany na stranu jako ručičky semaforu. Zuby mi strachem narážely o sebe.
Obrovská rána a hlasité zaklení se ozvalo od dveří.
Poskočil jsem směrem k Tatsuovi a schoval se za jeho záda.
"Budeš mi muset něco vysvětlit... " otočil se ke mě.
....
"To si ze mě děláš prdel?"
Nechápavě jsem se na něj podíval. Povzdechl si.
"Dneska půjdu s tebou, ok? "
"Ne! To po tobě nemůžu chtít... "
"Hele, Masao... Přímo vyzařuješ feromony, jestli tě neznásilní ten zmetek, co tu byl před chvilkou, tak se určitě najde někdo jiný, chápeš? "
"Ale... "
"Žádné ale! "
Prohlédl jsem si ho, jestli to myslí opravdu vážně... Zdálo se, že ano.
...
Cesta nakonec byla celkem v pohodě. Jen Tatsuo z toho dělal chumelenici...
Zastavili jsme se před naším domem a Tatsuo úžasem vypískl. Taky se mu nedivím. Barák jako kráva a to fakt. Všechno si prohlížel, jako by to nikdy v životě neviděl, což mohla být pravda.
Jeho veselé ze strany na stranu týkající oči, mi až moc připomínali kukadla mého magického bratránka, jehož zapálení pro život neznalo hranice.
"Víš, normálně nikoho se mnou dovnitř nepustím... Asi dokážeš pochopit proč..." začal jsem, na což mi odpověděl souhlasným kývnutím.
"Ale říkal jsem si, jestli na chvilku nechceš ke mě. Jako poděkování za vyslechnutí mých problémů a za doprovození. Navíc si hodlám udělat něco dobrého..."
"Budu rád," usmál se.
Dřevěné dveře nás propustili dovnitř a teplo si nás ihned přebral do své moci.
S úlevou jsme ze sebe shodili přebytečné zimní oblečení. Tatsua jsem usadil do obýváků, což se mu nelíbilo a trval na tom, že mi pomůže.
Nakonec jsme si otevřeli víno, nákrájeli hermelín a s lehkým salátem si sedli k plazmové televizi.
Bavili jsme se o všem možným. Smáli jsme se. Dělali blbosti. Tolik zábavy jsem nikdy pořádně nezažil... A pak jsme už malinko přiopilí znovu narazili na téma "Hmatáci".
"A proč si to někomu neřekl?"
"Je to trapný... Navíc to nikdy nebylo nijak hrozné, tohle je zatím nejhorší ze všech případů..." přiznal jsem.
"A řekneš to někomu teď? " zamrazilo se.
"Ne-é, však já to zvládnu. Není to nějak hrozlivé. Navíc už to víš ty. A myslím, že se nějakému idiotovi dokážu ubránit... "
Omámen alkoholem jsem si nevšiml tichého klapnutí dveří, které bych za normálních okolností slyšel až u sebe v pokoji. Poté bych se zamkl a možná i zabarykádoval dveře, neboť jak už sám Hide prohlásil, umí je vykopnout...
"Ubránit?" rozesmál se Tatsuo. "Tak to se pleteš."
Dřív než jsem dokázal zareagovat, chytl mě pod krkem a povalil na záda. Přitom se nějakým podivným způsobem dostal mezi mé nohy. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval a chtěl jej udeřit, obě ruce mi zpacifikoval a přidržel nad mou hlavou.
"Vidíš? Nic těžkého... "
Uraženě jsem nakoukl tváře a chystal ho pěkně seřvat. Pak jsem to uslyšela. To tiché, ale přesto slyšutelné zavrčení té nejnebezpečnější zrůdy na světě.
Strnul jsem... Tatsuo taktéž.
Hlavu jsem natočil směrem ke dveřím a spatřil ho.
Temná atmosféra ho obmotala od hlavy až k patě. Zuřivost z něj srčela na míle daleko. Napnutý jako struna. Připravený zabít. A to vše doplňoval strašidelný pár lidských očí.
Vždy jsem věděl, že jsem kretén, ale alespoň jsem doufal, že na tak velký. Mýlil jsem se. Proč? Protože mě nenapadlo nic lepšího, než se na něj usmát a kapánek nejistě prohlásit už naší moc dobře známou větu-

"Mám tě, bráško?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Satsu Satsu | Web | 28. října 2015 v 20:13 | Reagovat

Omg omg omg omg tak dlho som čakala qwq vyplatilo sa!!!! qwq omg... Im still your fan number 1 !!! žiadam pokračovanie ...  prosím nemeškaj tak dlho ako teraz inak sa zblaznim T-T

2 Emma Stoll Emma Stoll | 28. října 2015 v 23:06 | Reagovat

[1]: Budu se snažit, zlatíčko *-* Žeru tě ♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
♥♥♥♥♥What i love...♥♥♥♥♥